Naše cesta západním Řeckem aneb I cesta může být cíl

29.03.2019

Řecko je země, na kterou jsme se velmi těšili. Milujeme antické památky, řecký gyros i tamní "probydlíkářské" rozpoložení. Navíc je to i skvělá kitová lokalita, takže dříve či později jsme Řecko museli naším bydlíkem prostě zdolat. Bohužel náš časový fond byl v době naší cesty (2011) ještě velmi omezený, takže jsme Řecko zvládli pouze ochutnat, a bezpochyby to je destinace, kterou ještě určitě několikrát navštívíme.

Naši cestu jsme si naplánovali přes chorvatská Plitvická jezera, národní park Krka a Dubrovník, Černou Horu a Albánii. Upřímně do vstřícné Albánie jsme se těšili jak na smilování. Po zhýčkaných Chorvatech a úplatných státních zaměstnancích Černé Hory jsme doufali ve větší vstřícnost, ochotu pomoci a vůbec vlídnost bavit se s námi. Na druhou stranu jsme se však obávali, jak v této zemi budou vypadat všude tak neblaze proslulé silnice.

Albánie je země mnoha tváří, což jednoznačně sedí i na silnice. Chvilku jedete po dálnici (kde se míjíte s mercedesem, kolem i oslem zároveň), chvilku po docela slušné okresce a někde prostě cesta z ničeho nic končí. Na to prostě musíte být stále připraveni a řidičsky ve střehu. Na každém kroku tady narazíte na bunkry. Na pláži, uprostřed kruhového objezdu, okolo cest, prostě všude. Údajně je po celé Albánii rozeseto více než půl milionu bunkrů. Od roku 1945 do roku 1990 zde vládl velmi tvrdý komunistický režim a Albánie se v této době prakticky izolovala od celé Evropy. Albánce velice zasáhla naše okupace a na protest vystoupili z Varšavské smlouvy. A právě z obavy z toho, co se stalo naší zemi, albánský diktátor nechat vybudovat již zmíněné bunkry. Albánci dodnes mají Čechy velmi rádi, a pokud se třeba jen u piva zmíníte, odkud přicházíte, můžete si být jisti, že si zde najdete kamarády minimálně na mnoho dalších půllitrů.

V Albánii je velké množství přírodních i historických památek, které stojí za vidění. Nám se velmi líbilo antické město Apollonie (40.72639, 19.46889) blízko vesnice Pojan. Zde se dalo v roce 2011 i bez problémů přenocovat. Následně jsme se přes Vlöre vydali průsmykem kolem Národního parku Llogara skvěle udržovanou cestou s impozantními výhledy jak na moře, tak na horu Cika (2 045 m n. m.), až do města Himarä. Z nuly vyjedete prakticky až do téměř 1 100 m n. m., což pocítíte jak na teplotě, tak i na změně vegetace. Tohle je místo, které chceme někdy ještě jednou detailně prozkoumat klidně jen s krosnou a stanem. V městečku Himarä jsme následně po domluvě v místní taverně Stoli (40.096337, 19.753973) na jejich parkovišti přenocovali. Další místo, které jistě stojí za vidění, je Modré oko. Nedaleko města Gjirokastar se nachází křišťálově čistý a velmi studený vývěr řeky Bistrica, kterému se říká právě Modré oko. Dno vývěru ještě doposud nebylo nalezeno. Potápěči se zatím dostali do hloubky 70 m. Ve vývěru se dá koupat, ovšem je to pořádné osvěžení 😊. Z "oka Albánie" jsme se vydali dále k albánsko-řeckým hranicím, kde se nachází historické město Butrint. Butrint zažil jak Peloponéské, tak i napoleonské války. Původně zde sídlili Achájové. Byl to významný přístav a obchodní centrum. Město zasáhlo v roce 1153 velké zemětřesení, následně vzestup spodní vody a epidemie, což vedlo k jeho vylidnění. Vykopávky zde začaly v roce 1920 a v roce 1992 byl Butrint zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. Kromě tohoto města se zde nachází i přírodní rezervace s řadou ohrožených druhů fauny i flory.

Z Butrintu jsme se k albánsko-řeckým hranicím přepravili přívozem. Pod tímto pojmem si prosím představte něco mezi pár stlučenými prkny a ... no vlastně jsou to jen ta prkna 😃. Když se podíváte na Street View na Googlu, tak mi pravděpodobně dáte za pravdu. Nicméně nakonec byla tato přeprava velmi pohodlná. Naší první řeckou zastávkou byla rybářská Ammoudia. Na pláži se zde mezi pár dalšími bydlíky dalo bez problémů přenocovat či kempovat klidně na delší dobu (39.238282, 20.481317). Zároveň jsme zde poprvé mimo sníh otestovali naši čtyřkolku. V písku se totiž náš bydlík hezky uvelebil a my jsme tak mohli předvést našim spolubydlíkářům, jak se lze dostat z písku i bez traktoru 😃. Blízko zmíněné pláže je i možno natankovat vodu, vylít WC a pořídit skvělý gyros. Ammoudia je známá především tím, že se zde do moře vlévá bájná řeka Acherón. No a teď už i tím, že jsme se zde zasnoubili 😊. Kromě kitu jsme zde vytáhli i kajak a projeli se po pobřeží a kouskem Acherontu, který jsme se následně vypravili prozkoumat detailněji až k jeho prameni. Cestou jsme však ještě navštívili Nekromanteion - chrám či věštírnu, kde mohli lidé (kněží) rozmlouvat s mrtvými a nechat si od nich věštit budoucnost. Cesta k samotnému Acherontu končí zhruba 300 m od pramene. K pramenu řeky se dá dojít jen jejím přebroděním (případně se můžete nechat převést Cháronem 😃). Řeka podle dávných bájí protéká podsvětím a jedno z jejích ramen - tajuplný Styx byl právě místem, kde Cháron převážel duše mrtvých do podsvětí. K přebrodění doporučujeme najít co nejužší místo, protože voda je neuvěřitelně ledová, a už po pár krocích jsme nohy skoro necítili. Pramen vypadá podobně jako albánské Modré oko, jen je mohutnější.

Dále naše cesta směřovala přes podmořský tunel v Preveze (5 EUR v roce 2011) na kitově vyhlášenou Lefkadu. Ještě před samotným ostrovem leží městečko Aglios Nikolaos s kitovou pláží, kde jsme našli azyl na několik nocí (38.875205, 20.793816). Prakticky každý den jsme se sice probouzeli do bezvětří, nicméně okolo 10. hodiny pravidelně někdo "zapínal" a 17 "vypínal" vítr 😃. Pokud tedy jedete za tímto sportem, nenechte se zrána odradit! Samotná Lefkada je přímo poseta nádhernými plážemi. My jsme si vybrali Porto Katsiki, snad nejkrásnější z nich - moře je tu ještě hezčí než v Karibiku a za zády se do výšky ční nádherná vápencová a pískovcová skaliska. Ne nadarmo se tato pláž umisťuje na předních příčkách v řadě soutěží o nejhezčí pláže na světě. Odvrácenou stranou mince je však zemětřesení, které již Lefkadu mnohokrát postihlo, a právě tato pláž se svými skalisky je právě velmi nebezpečná. Za zmínku a povšimnutí stojí i ostrov Scorpios na východě Lefkady. Je to dnes už bývalý ostrov slavného řeckého miliardáře Onassise. Kromě zmíněných pláží jsme navštívili ještě pláž Gyra, jejíž kouzlo dotváří řada větrných mlýnů.

Naší další cílovou destinací je Zakynthos. Trajekt na ostrov jsme dopředu zaplacený ani rezervovaný neměli, což se ale neukázalo jako žádný problém. Do přístavu jsme dorazili okolo 14. hodiny a trajekt, na který jsme se mohli nalodit, vyrážel v 17:30. Palubní lístky se prodávaly samozřejmě podle velikosti auta, nicméně Řekové to evidentně nijak extra neřešili, takže naše L2H2 si hezky plulo jako 4m drobek 😃. Cesta lodí trvala zhruba hodinu a čtvrt. Bohužel jsme ale udělali tu chybu, že jsme si nepořídili rozumnou mapu Zakynthosu. Takže jsme následně bloudili a bloudili a motali se snad na těch nejužších cestách, jaké kdy náš bydlík zažil. I Korsika oproti tomu byla projížďka po dálnici 😃. Zcela vyčerpaní cestou jsme nocleh vyřešili zastavením před místním rozestavěným hotelem a doufali, že stejně tak jako nikde jinde v Řecku to nikomu vadit nebude. Další den jsme se vydali na vyhlídku nad pláží Navagio, kde leží světoznámý vrak lodi. Výhled na loď je opravdu nádherný. Samotná pláž je přístupná pouze lodí a patří k těm právě již zmiňovaným nebezpečnějším. I zde se nad pláž tyčí nestabilní vápencová skaliska (v roce 2018 zde dokonce padající kamení zranilo českou rodinu). Loď Panagiotis, která na pláži ztroskotala, byla pašerácká a k celé tragické události došlo v roce 1980. Převážela alkohol a cigarety a pravděpodobně i prostitutky. Podle jiné verze je však loď nastrčena na pláž řeckou vládou, aby zde na Zakynthosu zvýšili příliv turistů. Těžko říct, kde je pravda, každopádně toto je prý nejkrásnější místo Zakynthosu. A s tím musíme více než souhlasit. Téměř kýčovité fotky, které vidíte na všech propagačních materiálech Řecka, vykreslují opravdovou realitu. Nicméně mnohem větší stopu v nás zanechala pláž Laganas. Zadní část pláže je totiž národním parkem, kde hnízdí vzácný druh želvy - kareta obecná. V době líhně zde platí přísná opatření a lidé tu dělají vše proto, aby tomuto druhu, kterému bohužel hrozí vyhynutí, zajistili co největší klid a pohodu pro to, aby mohl vyvést mladé. Dospělá kareta měří až metr a váží okolo 150 kilo. A tady ji můžete na vlastní oči spatřit, a dokonce si s ní i zaplavat v moři. Je to zážitek, na který nezapomenete do konce svého života. Dodnes nás udivuje, jak ve vodě tento jinak neohrabaný tvor působí ladně a přívětivě. Možnost zaplavat si zde ve volné přírodě s karetami pro nás byl nejsilnějším zážitkem celé dovolené vůbec. Nicméně není to jediný živočich, na kterého zde můžete narazit. Kromě krabů, ježků, hvězdic a medúz zde žijí také delfíni, a dokonce tuleň středomořský. Na tyto dva poslední obyvatele tohoto národního parku jsme však štěstí neměli. Zato jsme však potkali pro nás nečekaně rejnoka.

Bohužel čas se na Zakynthosu již velmi nachýlil, takže jsme museli velet k návratu domů. Nicméně s vidinou toho, že se zde jistě ještě vrátíme, a prozkoumáme pořádně celý Peloponés, který nám zatím zůstal skryt. Jako poslední nakouknutí do řecké historie jsme si zvolili Diovu svatyni s věštírnou v Dodoně a kláštery na slepencových skalách Meteora. Dodona je zajímavá především tím, že zde byl z počátku centrem všeho dění posvátný Diův dub. Místo se postupně rozrůstalo o svatyni a další stavby jako byl stadion či několik chrámů, ale především o velké divadlo, které bylo následně přeměněno na arénu pro zápasy s divokými zvířaty. Na svém významu toto posvátné centrum ztratilo s rozmachem křesťanství. Z mnohem pozdějšího období jsou slavné Meteora. Zde se začali první mniši usazovat až v 11. století, ale první kláštery, správně monastýry, tady vyrostly až ve 14. století. Ovšem stavba monastýrů na skalách musela být neuvěřitelně náročná. Vše se tu muselo nosit ručně, případně pomocí kladky. I dnes jsou kláštery obydleny mnichy, kteří se zde starají o vzácné historické památky.

Cestu zpátky jsme zvolili přes Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Tyto destinace nám však zůstaly i nadále cestovatelsky skryty.