Cesta za vínem, levandulemi a poznáním

29.04.2019

V červenci roku 2012, kdy už jsme s naším bydlíkem byli pěkně sžiti, jsme se rozhodli pokořit další západní destinaci a za 14 dní ochutnat krásy jihovýchodní Francie. Byla to cesta plná kontrastů, nádherné a ničím neposkvrněné přírody i shonu a stresu na Azurovém pobřeží, cesta uvědomění si vlastní zranitelnosti a přehodnocení našeho dosavadního bezstarostného cestování. Tato cesta nám dala cennou lekci, za kterou jsme s odstupem času nesmírně vděčni a kterou bereme jako dobrý výchovný prvek, takové včasné varování, praštění přes prsty, abychom si zavčas uvědomili, že náš dům (rozuměj bydlík) není náš hrad, ale jen lehce překonatelná schránka na pár věcí, které jsou nic oproti životu, který si musíme primárně chránit.

Trasu jsme si zvolili se zastávkami u Bodamského jezera, Rýnských vodopádů, přes Ženevu až k naší první francouzské zastávce v Chamonix. Zpátky jsme se vraceli z nádherně jarně laděné Isoly 2000 přes Itálii a Rakousko.

Chamonix-Mont Blanc a výšková nemoc

Z Ženevy jsme se vypravili lanovkou "pokořit" naši první francouzskou zastávku - nejvyšší horu Evropy, slavný Mont Blanc s nadmořskou výškou 4809 metrů. V Chamonix se v roce 1924 konaly zimní olympijské hry, které již pouze podpořili stoupající atraktivitu této lokality a vysokohorské turistiky. V roce 1965 tu otevřeli nejvýše položený horský tunel v Evropě měřící téměř 12 kilometrů, jehož nejvýše položený bod se nachází ve výšce 2480 m n. m. Nicméně nás lákalo především pohodlně vystoupat lanovkou z roku 1955, která překonává největší převýšení na světě, až do výšky 3777 m n. m. a z hory Aiguille du Mini tak pozorovat úchvatný vrcholek Mont Blanc.

Popravdě jsem se tohoto výstupu docela obávala. Turisty přeplněná lanovka tu do této výšky vyjede za neuvěřitelných 20 minut a obavy o můj žaludek byly opravdu velké. Nicméně světe div se, ačkoliv trpím v autě, autobuse i na kolosálním trajektu nevolností, tady výšková nemoc postihla můj milovaný protějšek. Lanovka nejprve vyjíždí do první stanice - Plan de l'Aiguille - a odsud pak bez jediného podpůrného pilíře až do již zmiňovaných 3777 m n. m. První stanici jsme zvládli oba skvěle, nicméně cestou na vrchol jsem už sledovala, jak muž bledne a bledne a mně bylo čím dál tím víc jasné, že máme problém. Naštěstí se vrchol blížil a zdálo se, že máme vyhráno. Vydýchaný vzduch v lanovce začal být nepříjemný i mně. V druhé stanici jsem muže v podstatě násilím vytáhla z lanovky, přičemž se ho prakticky zcela bez jakékoliv domluvy rovnou chopil personál, který přesně věděl, která bije. Uložili ho do kyslíkové komory, kde se pár minut nadýchal "plnohodnotného" vzduchu a jal se pokračovat dále v cestě a ve výstupu na vyhlídkovou terasu v nadmořské výšce 3842 m n. m. Jenže ouha. Výšková nemoc funguje přesně tak, jak ji popisují všechny knihy o horolezcích. Stačilo překonat dva schody směrem nahoru a malátnost a nevolnost byla zpátky. Dva schody dolů a hned se muž cítil lépe. S jakouž takou aklimatizací nakonec vyhlídkovou terasu přece jen zdolal, nicméně vzpomínky na tento výstup budou asi navždy velmi smíšené. V roce 2013 pak zde vybudovali novinku - Step into the void - skleněnou kukaň, ze které si můžete nejvyšší vrcholky Evropy prohlídnout v plné kráse včetně hrůzostrašné kilometrové propasti pod vámi. Takže máme s mužem další metu ke zdolání 😃.

Kdesi mezi Chamonix a Sisteronem

Vyčerpáni z náročného výjezdu na Mont Blanc a dlouhou cestou z Ženevy do Chamonix a zase zpět směrem na Sisteron jsme ve velmi pozdních nočních hodinách, tehdy ještě bez znalosti P4N a jiných podobných vychytávek, hledali útočiště na přenocování. Z našeho původně vyhlídnutého místa se vyklubalo parkoviště pro hosty jakési značně hlučné oslavy či snad pravé francouzské svatby, takže jsme ještě více znechuceni byli nuceni s vidinou lepšího spánku hledat místo nové. Nakonec jsme zvolili na první pohled zcela bezpečné stání hezky na náměstí nějaké vesničky, přímo pod lampami veřejného osvětlení a konečně se oddali zaslouženému spánku. Jenže jak se ne nadarmo říká, pod lampou je bohužel největší tma. Ráno jsme se vzbudili velmi časně a záhy si všimli, že něco není tak, jak by být mělo. Palubní přihrádka otevřená, věci nebyly na svém místě... Prvních pár minut jsme si mysleli, že jsme jen v noci už byli velmi roztržití, a prostě po sobě nechali mírně řečeno bordel. Pak nám však začaly docházet souvislosti. Kde je batoh, který byl na zadních sedačkách? Kde máme foťák? Kde jsou naše peněženky, doklady... Najednou bylo všechno špatně a nám začínalo svítat. Bohužel jsme byli během spánku okradeni. Dodnes nevíme, jak je možné, že jsme se neprobudili. Byli jsme natolik unavení, že jsme neslyšeli zloděje, nebo zloději použili nějaký narkotizační plyn? A co kdybychom se probudili? Já sama jsem velmi výbušné povahy, a pokud jsem vystavena velkému stresu, nedomýšlím důsledky a prostě jednám. Jak to mohlo všechno dopadnout? A co teď? Peníze pryč, doklady pryč, foťák a kamera taky pryč... Posbírali jsme krátkým spánkem těžce nabyté síly a šli jsme vše ohlásit na místní policii. Po několika hodinách jsme z četnické stanice odcházeli s tím, že se stejně už s ničím z našich věcí neshledáme, a začali operativně řešit, co dál. Nechtělo se nám s tímto zážitkem sbalit věci a jet domů. Nechtěli jsme na Francii a naši dovolenou zanevřít s kyselým pocitem, že takhle to prostě být nemělo. Takže jsme se rozhodli udělat si procházku po okolí a pokusit se najít aspoň batoh se všemi doklady. Bohužel jsme nebyli úspěšní. Se spoustou myšlenek v hlavě jsme nasedli do auta a rozhodli se vyrazit dál na cestu, někde pořídit foťák a přes Western Union vyřešit z Česka zaslání peněz. Nicméně v autě nám začalo rachotit špatně uskladněné nádobí, takže jsme byli nuceni ještě zastavit a přeskladnit ho. A tady zasáhla asi vyšší moc, protože na mini parkovišti, kde jsme kvůli tomu následně zastavili, jsme v příkopu objevili náš batoh s peněženkou, doklady a platebními kartami, přičemž na jednu z karet jsme zapomněli a tím pádem ji ani nezablokovali. Peníze i doklady byly vyřešeny a nám tato epizoda dala kupu nových zkušeností a přivedla nás k dalším myšlenkám, jak se následně chovat a jak zabezpečit našeho bydlíka. Prozatím provizorně (přední dveře řidiče sice nebyly viditelně poškozeny, ale nešly zamknout) a následně i tak, abychom si z bydlíka udělali relativně nedobytnou pevnost včetně montáže alarmu na narkotizační plyny a oxid uhelnatý.

Sisteron

Museli jsme jít dál a zapomenout. Chtěli jsme jít dál a vlastně nakonec ani nezapomenout a poučit se. Našim dalším cílem se tedy stal Sisteron. Tomuto impozantnímu městu dominuje vysoká skála s pevností z 13. až 16. století. Úkolem města bylo střežit oblast Provence při vstupu z hor. Další zajímavostí je zde podzemní schodiště s 258 schody, které byly do skály vytesány v polovině 19. století. Schodiště mělo propojovat citadelu se severní městskou branou. Bránu však již ve městě nenajdete. Za bombardování v roce 1944 byla zničena. V létě městem jezdí vláček, který vás proveze starým městem. Spaní jsme zvolili v Montbun-les-Bains za Sisteronem směrem na Mont Ventoux (44.172401, 5.438880). Tentokrát již zajištěni. Nicméně někdy okolo druhé hodiny ranní začal strašně houkat alarm. Po předchozí zkušenosti jsme byli okamžitě na nohou a zjišťovali, kterého z našich bydlíkářských sousedů se pokoušejí vykrást. A alarm stále houkal a houkal a nikdo se neměl k tomu ho vypnout. A najednou nám to seplo! Sice nemáme klasický alarm, ale začala nám houkat pojistka značící pokles napětí na trakční baterii. Takže všichni sousedé vzbuzeni, my v příšerném stresu a najít způsob, jak to příšerné houkání vypnout, byl v takovém stresu celkem nadliský výkon... Souhra okolností a načasování byla dokonalá 😃.

Mont Ventoux

A protože jsme se po Mont Blancu stále vysokých hor nenabažili, vypravili jsme se tentokrát na slavnou Mont Ventoux. Tato 1912 m vysoká větrná hora je prý poutním místem cyklistů a od roku 1990 také jedna z biosférických rezervací UNESCO. Již několikrát byl výstup či přejezd přes vrchol zařazen do programu Tour de France, přičemž se jedná o jeden z vůbec nejnáročnějších výstupů v tomto závodě. Pokud bychom zde na kole chtěli vyjet např. z městečka Bedoin, které leží 290 m n. m. (my jsme autem jeli z opačné strany), čekalo by nás vyšlapat neuvěřitelných 1622 výškových metrů a více než 20 kilometrů stoupání. V roce 1967 zde zahynul vyčerpáním, dehydratací a údajně také díky dopingu tehdejší nejlepší britský cyklista Tom Simpson. No, na kole bychom tady jet opravdu nepotřebovali. Nicméně autem, kdy si můžete dosyta vychutnat jak samotný vrchol, tak i přeměnu okolního prostřední z bujné vegetace až po vápencově kamenitý terén s pár keříky, a to vše bez ztráty kytičky, byl opravdu nevšední zážitek. Navíc zdola Mont Ventoux vypadá díky vápenci jako celoročně zasněžená.

Roussillon

Ačkoliv víme, že jsme Francii naším výletem pouze ochutnali, naše další zastávka - Roussillon - se na náš seznam bezesporu zapíše jako jedna z nejkrásnějších. Vesnička leží v malebném zeleném údolíčku, které kontrastuje s místní sytě okrovou jílovitou půdou. A právě tato okrová barva je charakteristická pro celou vesničku. Jsou z ní postaveny domy, kostel i hřbitov. Okr se zde těžil již za dob Římanů a my jsme měli možnost zde nahlédnout do bývalého okrového lomu, který byl středobodem celé místní nádhery.

Fountaine-de-Vaucluse

Ale protože naše cesta byla doslova jako surfování po nespoutaných mořských vlnách, muselo přijít zase čekání na tu další majestátní vlnu, a tak se naše další zastávka, od které jsme si mnoho slibovali, proměnila ve zklamání. Středověká vesnička Fountaine-de-Vaucluse je spjata s mnoha básníky a spisovateli včetně nejslavnějšího italského renesančního básníka Francesca Petrarcy, ale také s nádherným přírodním jevem - smaragdovým vývěrem řeky Sorque. Ta zde pramení v hluboké jeskyni, která doposud nebyla úplně prozkoumána a změřena (zatím největší naměřená hloubka byla 318 m), a následně zaplňuje propast obklopenou více než 200m skalami. Údajně se jedná o jeden z nejsilnějších přírodních pramenů na světě. Na jaře tak tomu určitě bude, nicméně na počátku července, kdy jsme zde byli, to byla jen taková ničím nezajímavá 12stupňová loužička. Čekali jsme aspoň něco takového jako známé Blue Eye v Albánii, ale nic takového se bohužel nekonalo.

Orange

Po přírodních úkazech Francie jsme zamířili dále po stopách římské civilizace. Naší první zastávkou bylo Orange. Původně starobylé římské město, kde se nachází řada prastarých římských památek včetně monumentálního divadla z první století, které byly v roce 1981 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO. Divadlo je nejzachovalejším římským divadlem v Evropě s velmi zajímavou historií. Sloužilo mimo jiné také jako vězení či dokonce jako kamenolom. Orange se zároveň také nachází v oblasti řeky Rhôny, nad čímž naše srdce vinaře okamžitě zaplesalo. Vína Côtes du Rhône AOC bývají vyrobena převážně z odrůdy Syrah na severu a Grenache na jihu (červené a růžové) nebo z Grenache blanc (bílé). První regulace přišly již v 17. století jako způsob ochrany před paděláním a upřednostňováním kvantity nad kvalitou. Tato opatření pak vyústila až v samotný systém AOC. Pod označení Côtes du Rhône AOC dnes patří na šest tisíc vinařství. Nejznámější oblastí je oblast Châteauneuf-du-Pape. A kde jinde zde tedy přenocovat, než na vinici. Zvolili jsme vinařství Domaine des Chanssaud (44.0931724, 4.8238202).

Châteauneuf-du-Pape

Francie je, jak víme, synonymem pro skvělé víno a byl by tudíž hřích na své cestě vynechat mekku všech vinařů, městečko Châteauneuf-du-Pape, které u nás proslavil Michal Tučný. Zdejší písčitá půda chráněná kameny z alpských ledovců, které akumulují teplo a révu v noci "zahřívají" a v suchých dnech naopak pomáhají půdě udržet vlhkost, a množství slunečných dní zde vytvářejí unikátní podmínky pro vznik skvělého vína, které se díky tomu proslavilo po celém světě. Samotný název Châteauneuf-du-Pape - Papežův nový hrad - je odvozen od nedalekého papežského Avignonu. Letní sídlo si zde nechal zbudovat papež Jan XXII., který zároveň i založil místní vinice. Produkují se zde bílá i červená vína, růžová pravidla AOC (Apellation d'Origine Controlée), nově AOP, nepovolují. AOC označení nesou nejkvalitnější francouzská vína. Musí být vyráběna v jedné zeměpisné oblasti, v přesně dané půdě, klimatu, musí mít určitý minimální obsah alkoholu atd.

Avignon

Kousek od Châteauneuf-du-Pape se nachází nádherné starobylé město, které se na dlouhých 68 let stalo ve 14. století útočištěm celkem sedmi papežů uprchlých z Říma, je jednou z dalších mnoha perel Provence. Roku 1995 bylo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Za vidění zde jednoznačně stojí Avignonský most, Papežský palác i katedrála Notre-Dame-des-Doms. Avignonský most, který v 17. století zničila povodeň, již nikdy nebyl opraven a z původních 22 oblouků jsou dnes k vidění už jen čtyři. Avignon je město, kde by člověk mohl se skleničkou vína a knihou o místní historii strávit mnoho a mnoho hodin rozjímání pod místním žhavým sluncem.

Pont du Gard

Provence je přímo poseta historickými architektonickými skvosty. Pont du Gard - úchvatný akvadukt jako vystřižený z kultovní počítačové hry Caesar - na své cestě po Provence nelze minout. 275 m dlouhá a 49 m vysoká stavba vznikla v 1. století př. n. l. jako přivaděč vody do blízkého Nîmes. Od roku 1985 je zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Po nejnižší arkádě se dá dnes chodit jako po mostě. Samotná řeka Gard skýtá v parném létě skvělé osvěžení a odpočinek unaveným nohám.

Nîmes

Nîmes není známé pouze svými starověkými památkami, ale dalo světu také látku, z níž se šijí džíny, tedy denim (tj. doslova "z Nîmes"). Kromě blízkého akvaduktu přes řeku Gard k návštěvě přímo vybízí místní amfiteátr z prvního století, který byl nedávno opraven a který dokáže pojmout na různé kulturní akce včetně býčích zápasů až přes 16 tisíc diváků. Příjemná je i procházka v barokním parku Jardins de la Fontaine či prohlídka starověkého opevnění za tímto parkem.

Camargue

A zpátky do nespoutané přírody. Přírodní park Camargue v deltě Rhóny je domovem nádherných plameňáků, koní i turů, ale také unikátním ekosystémem, kde na jednom místě naleznete písečné duny, lesy, rákosí, brakická jezera étang i pastviny. Od roku 1970 je park chráněn. Oblast také hojně využívají ptáci migrující na jih jako "odpočinkovou stanici". Camargské plemeno koní je jedno z nejstarších plemen koní na světě. Jsou menšího vzrůstu a jsou typičtí svou bílou barvou. Pokud toužíte po klidu a relaxaci v nespoutané přírodě, tohle místo vás nadchne. My jsme zde bez problémů nocovali přímo u pláže (43.449010, 4.405639) na místě vyhrazeném pro obytná auta. Místo je placené, ale se servisem.

Saintes-Maries-de-la-Mer

Kousek od našeho stání se rozkládá velmi poklidná vestička Saintes-Maries-de-la-Mer. S touto vesničkou se pojí křesťanská legenda, která hovoří o tom, jak v dnešním Izraeli vypuklo pronásledování křesťanů, z nichž právě Máří Magdalenu, Marii Jakubovu (sestru Panny Marie) a Marii Salome (matku apoštola Jana) vyslali pronásledovatelé na loďce na širé moře. Marie Jakubova a Marie Salome dopluly do camargské vesničky, a podle této legendy byla vesnička i pojmenována - Svaté Marie z moře. Máří Magdalena v cestě pokračovala do jeskyně St. Baux. Spolu se třemi Mariemi na lodi plula i "černá" Sára, patronka Romů. Či se možná (podle jiné legendy) s Mariemi potkala až v Provence nebo je zachránila z převržené lodi. A možná to podle Brownovy Šifry mistra Leonarda byla dokonce dcera Ježíše a Máří Magdaleny. Ať tak či tak, tyto legendy mají pro vesničku velký význam. V místním kostele Église des Stes-Meries jsou prý v malé dřevěné truhle ukryty ostatní těchto tří žen. V květnu pak sem každoročně pořádají Romové z celé Evropy strhující pouť, aby svou patronku, černou Sáru, uctili.

Saint-Tropez

Podle našeho původního itineráře před námi nyní byla celá Francouzská riviéra, ale plány jsme nakonec z důvodu bezpečnosti (stále nám nešly zamknout přední dveře) přehodnotili. Nechtěli jsme však alespoň vynechat slavné Saint-Tropez. Toto přímořské turistické letovisko proslavila v 60. až 80. letech série filmů o četnících v hlavní roli s Louisem de Funesem. Ovšem kromě četnické stanice, která vlastně nebyla nikdy využívána jinak než pro film, nás zde nic nijak nezaujalo. Blízko města se nachází známá 4,5km dlouhá písečná pláž Pampelonne, kterou proslavil film Rogera Vadima z roku 1956 A bůh stvořil ženu s Brigitte Bardot v hlavní roli. Pokud stejně jako my toužíte projít se po rozpáleném Azurovém pobřeží po stopách filmových hvězd, vězte, že kromě vzpomínek na tyto kultovní filmy, v nás Azurové pobřeží nezanechalo ani za mák úchvatných zážitků a krásné přírody, kterou jsme měli možnost shlédnout ve vnitrozemí nebo v nádherném Camargue. Z bezpečnostních důvodů a s touhou zmizet zase do přírody, jsme si cestu Azurovým pobřežím s krátkým zastavením u moře naplánovali v denních hodinách a snažili se zase co nejrychleji zmizet tam, kde se o sebe nemusíme obávat, a můžeme si žít náš van life v klidu, pohodě a se zážitky a okamžiky, na kterému budeme vzpomínat jen pozitivně.

Lac de Sainte-Croix a přírodní park Verdon

Písečné pláže a azurové moře jsme tak raději vyměnili za nádherně tyrkysové jezero. Výstavba druhého největšího jezera ve Francii, Jezera svatého kříže, nacházející se v přírodním parku Verdon, začala na počátku 70. let. Slouží k výrobě elektrické energie i jako zdroj pitné vody pro okolí. Vodu do jezera přivádí řeka Verdon největším kaňonem v Evropě - Grand canyon du Verdon. Kolem jezera je čilý turistický ruch - je možné zde rybařit, půjčit si různé loďky či šlapadla nebo se v osvěžující tyrkysové vodě jen vykoupat. Pokud zde hledáte přenocování, stačí si vybrat z kterékoliv farmy nad kaňonem, dopřát si místní skvělé víno a kochat se nádhernými výhledy na kaňon. My jsme měli tu možnost zaparkovat na farmě přímo mezi levandulovými poli a užívat si výhledů, kterých se snad ani nejde nabažit (43.796436, 6.192999). Posuďte sami. Pokud máte rádi přírodu, vyměňte rušnou Francouzskou riviéru za tento kaňon a jezero. Budete nadšeni.

Vlci v Mercantour

Naší předposlední francouzskou zastávkou, po přeplněném Azurovém pobřeží jako z jiného světa, byl Národní park Mercantour na jihovýchodě země. V tomto alpském žulovém masivu, konkrétně v Údolí zázraků, bylo nalezeno více než 100 tisíc skalních rytin z doby bronzové. My však míříme především za vlky, a to do úchvatného Alpha - Animal parku u vesničky Saint-Martin-Vésubie. V nadmořské výšce okolo 1600 m tu v roce 1992 vzniklo útočiště pro tři smečky vlků - Boréon, Pelago a Erps. Zároveň si zde můžete poslechnout příběh o vztahu lidí a vlků, dozvědět se něco o jejich přirozeném prostředí a o jejich etymologii, ale především bezpečně za sklem, ale přesto jen pár kroků vzdáleni, sledovat jejich život, krmení, páření i odpočinek. Bezesporu byla návštěva tohoto parku jedním z nejsilnějších zážitků na tomto výletě.

Isola 2000

Součástí parku Mercantour je také známé lyžarské středisko Isola 2000 ležící na hranici s Itálií. Tuto destinaci jsme si zvolili pro naše poslední přenocování na území Francie (44.185892, 7.157774). Ačkoliv jsme Francii navštívili v červenci, tady panovalo nádherné rozkvetlé jaro bez aut, shonu a kupy turistů. V zimě je Isola vyhlášeným luxusním lyžařským střediskem, v létě je tu však ticho a klid a my jsme si tak mohli plnými doušky užívat nádherný přejezd jednoho z nejjižněji položených lyžařských center Francie. 120 km sjezdovek zde leží v nadmořské výšce od 1800 do 2600 m. A opravdu je se čím kochat. Je tady prostě tak nádherně, že člověka ani nezamrzí, že tady není v sezóně s plnou lyžařskou výbavou.

Famózní Isolou jsme prozatím zavřeli pomyslné brány Francie a začali dumat nad tím, jak zvýšíme naši bezpečnost na cestách a hlavně jak se do Francie plni nových sil zase vrátíme.