Bydlíkem šesti evropskými zeměmi

05.03.2019

Tento bydlovýlet, na který stále velmi rádi vzpomínáme, byl prvním velkým Sárinčiným výletem naším obytňákem. Tehdy jí byly dva roky a společně s námi procestovala pět evropských zemí - Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Slovinsko a Chorvatsko. Některé jsme pouze ochutnali, někde jsme se zdrželi déle. Zde vám přinášíme zápisky z naší cesty včetně tipů na stání s obytňákem.

Slovensko
Naše cesta započala na počátku září 201 v Trenčíně návštěvou impozantního Trenčínského hradu, který je charakteristickou dominantou města Trenčín. Historie místa, na kterém vznikl hrad, sahá až do římského období. Nás na hradu uchvátilo především jeho opevnění - troje hradby, dva příkopy, věže. Dal se prakticky dobýt pouze z jedné strany.

Z Trenčínského hradu jsme si to namířili do typicky lázeňského městečka Trenčianské Teplice. Prameny zde údajně objevil pastýř při hledání své ztracené ovečky. Řada místních pramenů je však určena pro větší děti, přičemž Sárince byly tehdy teprve 2 roky, takže jsme nakonec svou pouť za hledáním léčivých pramenů ukončili v bazénu místního hotýlku. Parkoviště v Trenčianských Teplicích se nám však stalo naší první noclehárnou (48.910711, 18.167065).

Rakousko a krátká procházka do blízkého Maďarska
Druhým státem, který jsme navštívili, bylo Rakousko. První cílovou destinací bylo Neziderské jezero, které nám velmi připomínalo francouzský Camarque. Tady jsme poprvé využili naši cyklovýbavu. Neziderské jezero je vedle Balatonu jediné velké evropské stepní jezero a nabízí tak svým návštěvníkům nevídanou podívanou na místní floru i faunu, která je zapsána i na Seznam světového dědictví UNESCO. Je téměř celé obklopeno rákosem a maximální hloubka zde dosahuje pouhých 1,8 m. Přítok z až 80 % zajišťují pouze podzemní prameny.
Zde u malebného městečka Mörbisch am See jsme nalezli snad nejbezpečnější stání pro našeho bydlíka (47.743542, 16.658001). V borovicovém háječku vedle střežených státních hranic se tu nachází maličké parkoviště, které nám skýtalo na této i zpáteční cestě útočiště jak na celodenní parkování, tak na přenocování. Samotné Mörbisch am See rozhodně stojí za procházku, stejně tak jako blízký přistav. Kromě kolovýletu okolo jezera stojí za to vyjet i mezi místní vinice a vychutnat si jak místní atmosféru, tak skleničku dobrého vína. Nebo se vydat za hranice do blízké maďarské vesničky na dobrou zmrzlinu okolo obory s prasátky.

Naše další velmi podařené stání bylo u kostelíka v zapadlé vesničce Pribelsdorf (46.623124, 14.676706) kousek od Klopeinského jezera. Hned vedle kostelíka je malá hospůdka, kde jsme se rukama nohama (a to umíme anglicky i německy) s místními domorodci s neuvěřitelným dialektem domluvili na přenocování. Půvabný kostelík a krásné výhledy nám byly útočištěm i na zpáteční cestě.

Protože kromě cyklovýbavy s sebou vozíme i výbavu lodní, bylo naším dalším cílem Klopeinské jezero, údajně nejteplejší jezero v Evropě (v létě zde teplota vody dosahuje až k 29 stupňům). Klopeinské jezero je pozůstatkem mnohem většího jezera, které se zde kdysi rozkládalo. Na rozdíl od Neziderského jezera je toto jezero v průměru hluboké 23 m, přičemž nejhlubší místo měří dokonce 48 m. Kvalita zdejší vody se blíží vodě pitné.

K našemu dalšímu stání při cestě za krásami evropských zemí - tentokrát u městečka Ferlach (STLP za 4 euro na 24 hodin, 46.52451, 14.297027) nás přivedla vydatná bouřka se silným deštěm. Počasí nás však vzalo na milost a odměnilo nás ráno působivými výhledy na místní hory a ukázalo nám přilehlou říčku v celé její kráse s doslova duhovými kameny a neuvěřitelně čistou vodou.

Naší další zastávkou byl svět na dlani - klagenfurtský Minimundus. Nachází se zde 156 modelů z více než 40 zemí světa a kromě venkovní expozice je zde i expozice vnitřní s malým zábavně naučným parkem. Většina modelů je v měřítku 1:25 a řada z nich stála více než 500 tisíc eur. Vůbec nejdražším exponátem je bazilika svatého Petra postavená z původního materiálu travertinu, replika baziliky stála 730 tisíc eur.

Krásný výhledů není nikdy dost, a protože jsme ještě rozhlednu na našem letošním cestovatelském seznamu odškrtnutu neměli, vydali jsme se na moderní tříposchoďovou Pyramidenkogel, která se tyčí nad nejstarší křesťanskou osadou v Korutanech, městečkem Maria Wörth, a to ve výšce 905 m n. m. Okolo se rozprostírá nádherné Vrbské jezero. Z rozhledny se dá sejít po 441 schodech, sjet výtahem nebo 120m skluzavkou. Tatínek si to po ní dolů šupajdil rychlostí 21,6 km/h. Tato rozhledna, ač na to na první pohled nevypadá, je se svými 100 metry nejvyšší dřevěnou rozhlednou v Evropě.

Náš výlet jsme si zpestřili i návštěvou opičí hory (Affenberg) u Villachu. Volně zde žije na 150 japonských makaků a zvláště s dětmi stojí toto místo za vidění.

Na skok v Itálii
Italská jezera u Fusine in Valromana jsme využili na naše další přenocování, nicméně místní krajina nás natolik uchvátila, že jsme si zde udělali delší výlet kolem jezer obklopeni vysokými skalními masivy. Spí se u druhého jezera Lago di Fusine (46.473368, 13.670817). K dispozici jsou toalety i voda (ta se dá načerpat ze studánky či odnosit z toalet).


Slovinsko
Ač neradi, museli jsme krásný kout Itálie opustit, a zamířili dále do Slovinska, kde nás čekal jeden zcela zásadní bod naší cesty - pramen řeky Sávy (tatínek se jmenuje po svém dědečkovi Sáva, jedná se o mužské křestní jméno hebrejského původu a znamená - z hebrejského sába, sabbas - stařec nebo také děd).

Další zastávkou byl samý okraj Triglavského národního parku - Kraňská Hora. Zde na místním parkovišti jsme také bezproblémově přespali. Znovu jsme šlápli i do pedálů našich kol, která jsme následně vyměnili za "pěškobus" a prošli se dosti vyschlým řečištěm Pišnice, která zde ústí do Sávy Dolinky. Kraňská Hora je známé lyžařské středisko na hranicích s Itálií a Rakouskem. V tomto období však s minimem turistů. Nad řekou se zde majestátně tyčí socha kozoroha (či zlatoroha) - symbol Julských Alp. Samotné městečko leží pouze 810 m n. m., nicméně se nad něj vypínají vrcholky Razor a Prisojnik vysoké více než 2 500 m n. m.

Ráno jsme odstartovali naše další putování průsmykem Vršič, tzv. ruskou cestou. Za zastávku stojí jednoznačně Ruská kaple, která zde připomíná utrpení tisíců ruských zajateckých vojáků, kteří zde tuto cestu budovali. Průsmyk Vršič spojuje údolí řek Sáva a Soča. Výhledy téměř z jakéhokoliv zastavení zde jsou neuvěřitelné. Samotný vrchol průsmyku je ve výšce 1 611 m n. m.

Cestou jsme zastavili u 106 m vysokého a nyní téměř vyschlého vodopádu Boka - nejvyššího vodopádu Slovinska i celé Evropy. Cesta k němu je lemována kobercem z bramboříků. Sárinka vodopády miluje, takže naše další cesta vedla k 15metrovému vodopádu Kozjak, ve kterém se dá i koupat. Cesta k němu je velmi pěkná, vede přes lanový most a následně nádherným skalním dómem. Vodopád se nachází nedaleko městečka Kobarid.

U vstupu na druhé straně Triglavského národního parku (Zatolmin) jsme si našli další spaní a ráno se zde vydali na další procházku místní neposkvrněnou přírodou. Spali jsme po domluvě u restauraci Okrepčevalnica Tolminska korita, kde jsme si dali velmi dobrého lokálního pstruha a víno.

Vodopády a skalní masivy jsme na čas opustili a vydali se navštívit Škocjanské vápencové jeskyně. Ač odchováni Moravským krasem, jeskyně v nás zanechávají trvalou stopu. Největší stalagmit má zde 15 m a úchvatný Martelům dóm dlouhý 380 m, široký 120 m a vysoký 146 m nám ukázal sílu přírodních vlivů v plné své kráse.

Po cestě do dalšího evropského státu jsme se na skok ještě zastavili v Lipici, jejíž název je odvozen od zde všudypřítomné lípy. Lipicáni tady byli vyšlechtěni za dob Marie Terezie. Rozlehlé pastviny a stáje jsou pro tyto koně jistě dobrým domovem. Jako několik dalších bydlíku jsme zvolili přespání přímo na místním parkovišti, což se ukázalo jako špatné rozhodnutí. Kasino, které se v blízkosti parkoviště nachází, bohužel generuje různá individua a my jsme zde poprvé na naší cestě měli obavu o naši bezpečnost. Nicméně velmi... ehm... dominantní bydlosoused si pod pohrůžkou použití střelné zbraně zjednal velmi rychle pořádek.

Svou zpáteční cestu jsme si naplánovali přes slovinské Bledské jezero. Jezero vzniklo na konci poslední doby ledové roztáním Bohinjského ledovce. V jeho severovýchodní části se nacházejí termální prameny, takže je jezero i příjemně teplé - až 26 stupňů, což ho činí jedním z nejteplejších alpských jezer, které umožňuje koupání i v druhé polovině září. Celému jezeru dominuje ostrůvek s kostelem panny Marie, který vkusně doplňuje skalní ostroh s hradem na vrcholu. I zde jsme našli přívětivé stání za 5 eur na den a noc (46.3625657, 14.0815383). Nicméně to jsme malinko přeskočili, protože naše cesta mířila ještě do Chorvatska.


Chorvatsko
Ač jsme v to skoro ani nedoufali, Sárinčiny cestovatelské možnosti předčily naše očekávání, takže jsme měli možnost ukázat jí i poprvé moře. Nemáme rádi přeplněné pláže a davy turistů, takže jsem zvolili poklidný ostrov Cres, kde jsme si připadali, jakoby se snad zastavil čas a my si tak mohli v klidu a pohodě vychutnávat pár dní odpočinku a nicnedělání. Ač se jedná o jeden ze dvou největších chorvatských ostrovů, stále si zachovává svou panenskou tvář. Zde jsme poprvé a naposledy na naší cestě zvolili stání v kempu. Původní plán byl využít pouze placeného stání před kempem, nicméně tato informace, kterou jsme kdovíkde načerpali, se ukázala jako mylná. Kemp byl však čistý a v půlce září velmi klidný (https://www.camp-slatina.com).

Trajekt na Cres zde nikdo neřeší, kdo dřív přijde, ten dřív jede. Není příliš nutné se ani řídit jízdním řádem. Pokud personál vidí, že již na trajekt v řadě čeká mnoho aut, prostě posílí spoje a jede se. Zajímavostí tohoto ostrova je, že zde úplně chybí povrchové vodní toky, takže místní obyvatelé musí vodu čerpat z rozlehlého Vranského jezera. Možná i proto není toto místo tak zasaženo turismem jako zbytek Chorvatska.

Dalším důkazem neposkvrněnosti místních přírodních krás je i to, že roku 2006 se moře kolem lošinjsko-creského souostroví stalo první chráněnou rezervací delfínů skákavých ve Středozemním moři. My jsme však na ně štěstí neměli.

Největší obcí a zároveň administrativním střediskem celého ostrova je typicky chorvatské městečko stejného názvu Cres. Snad jediné rušnější místo na ostrově.

Cestou zpět jsme, jak již uvádíme výše, využili většinou již známých a osvědčených stání.

Mapu trasy naleznete zde